Málokdo se úchýlí ke studiu hudby a proto málokdo má ponětí o tom, jak to na hudební škole chodí. To, co většině lidí uniká je, že slovo konzervatoř je odvozeno od slova konzervativní - je to tedy studium ne-moderní hudby.
Hnedka v první školní hodině jsme se měli učit hrát na housle. Byl to pro mě docela šok, protože jsem na housle nikdy nehrál. Ale oni s tím počítali. Vyšli jsme ven a tam byly špalky a pilky na dřevo a pan učitel nám řekl: "Snad jste si nemysleli, že vám dáme rovnou housle? Housle jsou vzácný nástroj a musíte si první procvičit ty pohyby tady na těch špalcích!" A pak jsme museli si vzít ty špalky, dát si je ke krku jako housle a druhou rukou je řezat tou pilkou. Bylo to opravdu namáhavé, ale určitě mi to hodně dalo, protože poté co se ti povede přeřezat ten špalek, tak těch lehounkých houslí už se nezalekneš.
Bylo mi jasné, že tady dostanu kvalitní vzdělání. Věkový průměr místního učitelského sboru byl zhruba 80 let. To znamená, že tito lidé měli velké zkušenosti a mohli mě toho hodně naučit. Každý z nich nosil s sebou dirigentskou hůlku, se kterou nám rozkazovali a kárali nás. Měli povolení od ministerstva školství pro tělesné tresty. Zažádali o něj, protože považují fyzické tresty za nejefektivnější způsob jak ukáznit žáka.
Plácli nás tou tyčkou, kdykoliv jsme projevili zájem o moderní hudbu nebo technologie. Učitelé neměli rádi elektřinu. Po večerech byly chodby i místnosti osvětleny loučemi. Jednou jsem šel po chodbě a měl jsem v uších sluchátka. Když to vidět učitel, zeptal se mě co to je? Já mu říkám, že sluchátka a on se zeptal jak to funguje. Tak jsem mu řekl, že tím drátem teče elektrický proud a rozkmitává membránu v těch sluchátkách. A on řekl: "Aha! Takže elektřina! Chceš aby tě ta elektřina kopla?! Mě už jednou kopla elektřina a nechtěj to zažít!" Tou dirigentskou hůlkou mi sluchátka vytáhl z uší. Pak mi řekl, že to nemyslel zle, že mě chtěl jen ochránit, aby mě ta elektřina nekopla, že je to nebezpečné.
O dva dny pozděj jsem s ním měl hodinu záznamu hudby. Zeptal se nás: "Jak zaznamenáváme hudbu?" A někdo řekl MP3. Učitel se zeptal, co to je a většina žáků byli zaražení, že to učitel neví. Pak někdo řekl, že je to digitální formát. Učitel se rozzuřil a začal nám říkat, jak je elektřina nebezpečná. Pak nám řekl, že jediný správný způsob jak zaznamenat hudbu, je ve formě not a to husím brkem na papír. Rozdal nám kalamáře a husí brka a papíry a učil nás zapsat různé noty, klíče a další pomocná značení.
Já jsem nechtěl dělat problémy a tak jsem rezignoval na veškeré moderní technologie i moderní hudbu. Jiní žáci, ale potají používali mobilní telefony, MP3ky a jiná zakázaná zařízení. Ve volném čase jsme měli svobodu, nebo jsme si to aspoň mysleli. Někteří chodili večer do klubu, ale když se to náš třídní dozvěděl, řekl nám, že takhle by to nešlo. "Proboha žáci! Jste studenti prestižní hudební konzervatoře a po večerech posloucháte tu primitivní monotónní hudbu? Tuc tuc tuc?" (někteří žáci se zasmáli) "Moderní hudba je zdegenerovaná! Vrchol hudby byl v době Beethovena! Do jeho doby hudba rostla a od té doby vadla. Budeme studovat hudbu v jejím největším rozkvětu, nebo budeme poslouchat tu zvadlou, zdegenerovanou? Hudba už je dávno vymyšlená, už v ní nelze vytvořit nic nového. Byla dovedena do dokonalosti a teď už může jen degenerovat. Všechny kombinace dvanácti půltónů byly prozkoumány. Již není kam dál jít. Moderní skladatelé jen recyklují to, co už bylo objeveno. My se vás tady snažíme naučit hudbu v její nejdokonalejší kráse. Zamyslete se nad tím prosím vás."
Jednou nám přinesl do třídy flašinet. Řekl nám, že ho dostal od táty v 15 letech. Flašinet byl zachovalý a hrál dobře. Řekl nám: "Tohle je páni mašinka! Tuhle věc bych nevyměnil ani za mák! Na tuhle mašinu jsem sbalil svoji ženu! Když mě viděla jak točím tou klikou a slyšela jak to zní, zamilovala se do mě. A já do ní. A tak to má být. Ale když budete dělat hudbu na počítači, tak vás žádná nebude chtít, to si pamatujte!"
Na konci prvního ročníku jsme byli už všichni indoktrinovaní. Začali jsme věřit tomu, že elektřina je nebezpečná, protože by nás mohla kopnout. Hráli jsme na analogové nástroje a poslouchali jsme výhradně živou hudbu anebo jsme si hudbu představovali při čtení not. Bylo to lepší, než si myslíte. Ona ta digitální hudba je mrtvá. Je to jen výplod počítače. Nemůže se to srovnat s reálnou živou hudbou. Rozdíl mezi poslechem živé a nahrané hudby je jako rozdíl mezi sexem a sledováním porna. Nahraná hudba je záznam již proběhlého časoprostoru. Ale je potřeba se soustředit na život tady a teď! Tato škola kompletně změnila moji životní filozofii, každou novou přednášku jsem hltal s nadšením. Ukázali nám hudbu, tak jak by nám ji naše moderní doba neukázala.
Na konci studia jsme měli zkoušky. Dávali nám do ruky různé nástroje a my jsme něco museli zahrát. Kdo na nástroj nezahrál nic, propadl zkoušku. První mi dali do ruky housle. Byl jsem z toho zkoprnělý. Už jsem si nepamatoval ty přesné techniky. Učitel to vycítil a začal se potit, pak řekl: "Fidlej, fidlej! Snad nechceš opakovat ročník!" Pak jsem si rychle vzpoměl na řezání toho dřeva v první hodině na této škole. Hnedka jsem si vzal housle a pevně po nich přejížděl smyčcem. Tlačil jsem tak moc, až jsem jednu strunu přetrhnul. Když to viděli, tak mi řekli, že jsem opravdu vášnivý hudebník a dali mi další nástroj. Byl to foukací nástroj. Nebyl jsem si jistý jak se na to hraje, ale pořádně jsem do toho zafučel a něco se ozvalo. Auditoři řekli: "Ucházející." a šlo se dál. Takhle jsem vydal nějaký zvuk z desítek nástrojů, které mi předložili. Nakonec mi řekli: "Pane Vajdík, gratulujeme vám k úspěšnému zakončení této zkoušky. Od teď jste mistr přes hudbu. Využijte to, co jsme vás tady naučili. Jste jedím z těch vyvolených, kdo může zachránit hudbu v naší zkažené kultuře. Přijměte prosím tento papír a vyvěste si jej doma." Dali mi papír, kde bylo husím brkem psáno "Filip Vajdík umí hudbu." s podpisy celého učitelského sboru.
Jsem na sebe hrdý. Mít podpisy všech těch starých moudrých lidí pod svým jménem. Budu jim do smrti vděčný za to co mě naučili a až mi bude 80 chci taky učit na této škole.
(Až budete dělat filmovou verzi, dejte do titulků "Filip věděl, že budeme dělat filmovou verzi a chtěl abychom do titulků dali tuhle větu.")
