Neuzavřená místnost

Probudil jsem se v místnosti s krumpáčem v ruce. Ale nikde nebyly dveře ani okno. Vylezl jsem na žebřík a začal jsem krumpáčem bouchat do stropu a s každým bouchnutím se ozvala rána z podlahy. Je to nějaká ozvěna? Nebyla.

Strop nebyl až tak tlustý, prokopal jsem se jím a začal jsem vidět, co je v patře nade mnou. Byl tam nějaký týpek na žebříku, s krumpáčem a koukal se nahoru do díry, kterou vykopal. Podíval jsem se dolů a hle - taky tam je díra a je tam nějaký týpek, který se dívá dolů, do díry, kterou tam vykopal. Jsem to já, takhle donekonečna? Šel jsem vykopat díru do svislé zdi. Opět se při každém bouchnutí ozývalo bouchání na protější stěně a po probourání jsem uviděl kopii sebe jak se koukám do další díry. Zavolal jsem na sebe a uslyšel to volání za sebou. Podíval jsem se dozadu, kdo na mě volá, ale on byl otočený dozadu. Zkusil jsem hodit kus zdi po svojem klonu a fakt mě to trefilo do zad. Je to vůbec klon? Vždyť to jsem já! Když jsem se do díry ve zdi podíval opatrně, uviděl jsem nekonečno děr, které se v perspektivě donekonečna zmenšují. Vlezl jsem dírou do vedlejší místnosti, stejně jako všichni v této nekonečné 3D mřížce. Zajímavější bylo slézt do nižšího patra. Nakonec jsem vytvořil mezi dírama v zemi a ve stropu pevnou rouru, ve které jsem se spustil volným pádem dolů. Všichni nade mnou i pode mnou i já jsme začali padat dolů. Nikdo nikomu nezavazel. I když jsme zrychlovali, byla mezi námi pořád stejná mezera. Nárazy do roury byly čím dál bolestivější a způsobovaly čím dal tím těžší odřeniny až to odtrhávalo kusy těla. Roztrhané vnitřnosti z mojí mrtvoly padaly každá jinou rychlostí, protože měly různou aerodynamiku. To způsobilo, že části z jednoho těla začaly narážet na části z jiného těla. Časem se rychlost částic dostala až téměř k rychlosti světla. Molekuly z mojeho oka mohly závodit se světlem. Ačkoliv roura byla pevná, částice do ní tak silně narážely, že to rouru poškodilo a molekuly mého těla se začaly zadrhávat na patrech. Naštěstí bylo vše tak rychlé a chaotické, že všechny molekuly se náhodou spojily tak, že jsem byl na patře zase celý, živý a zdravý. Přísahal jsem si, že už tam nikdy neskočím. Pouze jsem se tam svěsil na jedné ruce a druhou rukou se škrábal na nohách nade mnou. To mě ale polechtalo, já jsem ztratil orientaci a zase jsem začal padat. Tentokrát tam ale nebyla roura, takže jsem se zachytil ve spodním patře. Rozhodl jsem se zbourat všechny svislé zdi, abych měl horizontální výhled. Ale první jsem zkusil vybourat horizontální pás uprostřed. To způsobilo, že se celá místnost svisle smrskla a strop byl blíž podlaze. Ten horizontální pás jsem ještě rozšířil. Za chvíli byla místnost hodně nízká a já jsem se mohl lehce dotýkat ostatních těl. Hustota stropů/podlah byla obrovská. Začali jsme bourat i větší díru do stropu/podlahy. Najednou ten nade mnou říká "Mě už to nebaví" a přitom já jsem to neřekl. Zjistil jsem, že to byli úplně jiní lidi, než já a že oni jen shodou okolností dělali to samé, co já. Takže jsem byl rád, že se to nedorozumění vyjasnilo.